... Rozbor legend
„Duch záporu nemiluje svatost a tak k postavám světců se obvykle váže zpochybňování. Neušel mu ani svatý Ivan.“ Ivan Slavík
Z dnešního pohledu již můžeme říci, že legenda o sv. Ivanu nedoznala ve své době takového rozměru, jako třeba legendy o sv. Václavu, sv. Ludmile nebo o sv. Vojtěchu. Paradoxně za to může zejména dosti uzavřené benediktinské prostředí, ve kterém byla tato legenda po staletí uchovávána. Také samotný Svatojánský klášter se ze své ubohosti začal poznenáhlu vzmáhat až po přesídlením celého konventu ze zničeného Ostrovského kláštera roku 1517, kdy bylo ve Svatém Janě zřízeno Opatství.1)Tak se stalo, že svatý Ivan nevstoupil hlouběji do podvědomí širší veřejnosti spolu s ostatními našimi světci, uznávanými celou katolickou církví. Teprve poreformační otevření benediktinského prostředí v 16. a 17. století dalo podnět k významnějšímu šíření legendy a k znovuobjevování tohoto „zapomenutého“ světce. Tato náhlá expanze v této době vedla v minulosti mnohé historiky dokonce ke klamným závěrům. Lze ještě pochopit historiky Dobrovského a Palackého, kteří se k existenci Ivana jako historické postavy postavili poněkud skepticky. Vedly je k tomu především rozšířené verze pozdních legend, plné mysticizmů či zřejmých výmyslů, ale hlavně neznalost nejstarší staroslověnské legendy, která se k nám dostala z Ruska až o několik let později. Méně pochopitelné jsou ale závěry pozdějších kritiků - V. Novotného, eventuelně F. M. Bartoše, kteří s konečnou platností roku 1912 prohlásili, že postava svatého Ivana je „pohádka o osobě, která neexistovala“, nebo také „čistě barokní výmysl.“ Už samotný název Bartošovy kritiky „Barokní světec Ivan“ je přinejmenším nadsazený. Bartoš v ní dokonce směle tvrdí, že „odstranil veškeré poslední pochybnosti!“ V následujících textech si dokážeme, jak hluboce se všichni tito pánové mýlili.
První staroslověnská legenda má největší historický význam pro určení data vzniku příběhu o sv. Ivanovi. Přestože je ze všech tří legend nejstručnější, budeme jí věnovat nejvíce pozornosti. Znalci rukopisů je dobou svého vzniku řazena mezi nejstarší české písemné památky. Jak již bylo řečeno, dochovala se nám v pěti opisech ze 17. století. Z těchto pěti opisů původně staroslověnsky psané legendy je nejdůležitější jeden ze dvou „ruských“ opisů – tzv. „Rumjancevský“ opis. Tento chronograf získal z moskevského Rumjancevského muzea P. J. Šafařík. Jeho záměr text vydat se již neuskutečnil. Z jeho pozůstalosti tento text přebírá a v roce 1862 vydává prof. Josef Jíreček v „Časopise Českého muzea“. Povrchnímu pohledu se zdá být zřejmé, že se legenda do Ruska dostala přes Polsko prostřednictvím Bielského „Kroniky světa“, která místy čerpá i z pozdní Hájkovy kroniky.2) Toto tvrzení zastávají i někteří kritikové 20. století. Jenže ruská staroslověnská verze obsahuje i odchylky, které u Hájka nejsou! Navíc ještě nezaznamenává nejdůležitější prvek legendy – předání kříže. Na rozdíl od ostatních opisů se v ní také dochovaly velmi důležité jazykové výrazy, které byly v ostatních opisech „aktualizovány“ do soudobé srozumitelné řeči s upraveným slovosledem. Profesor Vašica, vynikající znalec starých rukopisů a staroslověnské literatury, na základě porovnání podobných dochovaných nejstarších rukopisů si v tomto všímá několika pozoruhodností. Popsal několik zásadních rozdílů v Rumjancevském opisu oproti ostatním čtyřem opisům. Zejména si všímá použitého slovosledu: „voda tečet čistá, čto tvoje zděs´dělo, mnogo darova bog isčělenija ljudem.“ Naproti tomu jsou v dalším rukopise Uvarovské knihovny (č.506) tyto charakteristické staroslověnské výrazy (ve snaze opisovačů podat text ve srozumitelné podobě) uvedeny v přirozený slovosled: „tečet voda čistá, čto zdě dělo tvoje, mnogo isčělenija ljudem ot nego darova bog.“ Dále Vašica vzájemným porovnáním mnoha jiných starých rukopisů zjistil, že kromě zmíněného slovosledu je také svým stylem podání a jednoduchým „primitivním“ způsobem vyjadřování, prostým všech nadpřirozených výjevů, odpovídá text svatoivanské legendy dobou vzniku naší nejstarší Svatováclavské legendě. Za zmínku stojí i zajímavost, že v Rumjancevském muzeu se našly tohoto druhu pouze tři podobně významné rukopisy životů českých světců: o sv. Václavu, o sv. Ludmile a o sv. Ivanu. Položme si otázku: proč se k těmto dvěma nepochybně nejstarším a nejvýznamnějším českým patronům dostal také sv. Ivan Český? Další historik František Tichý jde ve svém rozboru legendy ještě dále. Všímá si zde dvou dalších podstatných jevů, a to hned úvodní věty „Bořivoj kníže moravský, křesťan vyznání řeckého…“ Titulování Bořivoje „moravským“ knížetem prozrazuje, že legenda vznikla ještě za dob Velkomoravské říše. V další staroslověnské legendě o sv. Václavu je již vladař nazván „kníže český“. „Knížetem moravským“ mohl Bořivoje nazvat pouze spisovatel, který žil v době říše Velkomoravské (mezi lety 830-906). Zajímavé je zde i označení Bořivoje jako křesťana „vyznání řeckého“. Není to nic neobvyklého, vzhledem k době vzniku, dávno před rozkolem v církvi, kdy se takto označovali křesťané. Později u Pavla Stránského najdeme obdobu, v níž autor sv. Metoděje nazývá „biskupem vyznání řeckého“ a obřad slovanský jako „obřad řecký“.Dále si historik všímá Ivanova označení „Syn krále chorvatského“. V té době skutečně byl názvem „Chorvaté“ (Charvaté) označován nejzápadnější ukrajinský kmen, sousedící s naším státem. Toto označení se používalo do konce devátého století. V desátém století již tento název mizí. Podle dalších pověstí a starých ruských chronografů k nám právě z této „Charvatské země“ přišel i praotec Čech.3)
Na rozdíl od Tichého, vykládá Vašica slovo „korvatský“ poněkud odlišněji, jak je uvedeno dále v knize. Podobně, jako ve svém rozboru Vašica, i Tichý vyzdvihuje také její prostou slovesnou formu, která svou „monumentálností“ připomíná píseň „Gospodine, pomiluj ny“. „Její text je při vší stručnosti přesný a vyrovnaný a každé slovo má svůj plný význam“. Další staroslověnské legendy o sv. Václavu a o sv. Ludmile se ve srovnání s touto slovesnou jednoduchostí jeví jako umělečtěji ztvárněné, tedy později sepsané! Je velmi pravděpodobné, že se jedná o naši vůbec nejstarší literární památku, za kterou se doposud všeobecně považuje právě legenda svatováclavská.
Postavíme – li vedle sebe výmluvná historická data, události a staroslověnskou legendu, můžeme se objektivně pokusit o teoretické časové určení doby jejího vzniku. Z historie víme, že přes vyšší politické zájmy, související s nastupujícím dominantním postavením benediktýnského řádu v Čechách, byli benediktýni vcelku tolerantní k slovanskému písemnictví, jakož i ke slovanské liturgii. V tomto případě se jednalo zejména o Sázavský benediktýnský klášter, kde do roku 10964) působila komunita slovanských mnichů. Bohatá byla zejména staroslověnská literární činnost sázavských mnichů. Velké množství dnes dochovaných staroslověnských listin má právě sázavský původ. Mezi Sázavou a Ostrovskými benediktýny prokazatelně docházelo mimo jiné i k četné výměně spisů.
Jak víme, tak ostrovští benediktýni oficiálně vlastnili od roku 1030 Ivanovu poustevnu. Jistě také ve známosti uchovávali i poustevníkův příběh v podobě legendy - patrně latinské. Na základě zmíněných předpokladů lze prostě usoudit, že v rámci tehdejší „výměny informací“ mezi jimi a slovansky orientovanou Sázavou došlo právě na Sázavě k sepsání staroslověnské verze legendy. Patrně velmi blízké, či snad dokonce totožné s námi uvedeným textem opisu. Odtud se různými cestami staroslověnská verze rozšiřovala přirozeně směrem východním, kde se dochovala v nám známých opisech, zatím co její původní předloha se u nás prostě nedochovala. Datum 1096 tedy považuji za nejpozdější možný termín, kdy k sepsání staroslověnské legendy mohlo dojít. Pokud se tak ovšem nestalo již mnohem dříve – v dobách před vznikem svatováclavské legendy, jak jsem již také uvedl. Teoreticky jsou vysvětlitelné i pozdější staletí, kdy staroslověnština ještě vzácněji v literatuře přežívala, ale již zde není patrná přímá návaznost na Svatojánskou poustevnu. Jak je v knize uvedeno, stala se právě tato legenda základem pro všechny ostatní pozdější svatoivanské příběhy, včetně Hájka či kapitulního rukopisu.
Jakkoli se nám tyto úvahy zdají být neskutečné, tak z nich přinejmenším vyplývá, že by si právě tato legenda o sv. Ivanovi určitě zasloužila mnohem více naší pozornosti, než jí bylo v minulosti souzeno.
Porovnáme-li text druhé - tzv. „Kapitulní“ - legendy s texty ostatních dvou spisů, na první pohled zjistíme, že je dějově daleko nejobsáhlejší. V porovnání s Hájkem jí lze rozdělit na tři části. První část - než se objeví kníže Bořivoj - popisuje příchod Ivana, zjevení sv. Jana, vyhánění ďáblů aj. Ve druhé části se legenda opět shoduje s ostatními - lov knížete Bořivoje, nalezení poustevníka a rozprava s ním, pozvání na Tetín. Do třetí části je začleněna ještě epizoda s pastevci a zázračnou proměnou zapůjčeného koně. První dvě části mohly být převzaty z nedochované, pravděpodobně latinské verze legendy, sepsané nejspíš někdy ve 12.-13. století. Zarážející je zde uvedení Ivana jako rodového příbuzného se sv. Štěpánem. „Sv. Ivan byl rodem z Uher. Pocházeje z rodu královského, jakož byl příbuzným se sv. Štěpánem, králem Uherským.“ Je tak sice udáno pouze na důkaz toho, že byl knížecího rodu, ale tato skutečnost je přitom časově v přímém rozporu s možností setkání Ivana s knížetem Bořivojem či kněžnou Ludmilou. Proč uvedl pisatel jméno Štěpána není zcela zřejmé, ale již jsem podotkl, že se zde pravděpodobně jedná o zatoulaný údaj z legendy o sv. Vintíři.5) Druhá část (Bořivoj a Ivan) má opět evidentní společné jádro s legendou staroslověnskou. Třetí část je pozoruhodná tím, že je tématicky podobná jedné z níže uvedených pověstí, které bohužel nejsou nijak historicky či písemně doložené (společné motivy - pastevci, zapůjčení koně, zázračný kámen). Pravděpodobně byly tyto i mnohé další drobné pověsti odvozeny od této dějově přebohaté Kapitulní legendy. Teoreticky je však i zde možné, že se z dob Ivanových skutečně mezi lidem dochovala obdobná pověst o svatém muži, která mohla být později zařazena do jedné ucelené legendy za latinskou verzi (dějově mezi Ivanovu návštěvu Tetína a Ivanovou smrtí). Tuto teorii však nelze nijak písemně doložit. Na tuto myšlenku nás přivádí pouze několik drobných pověstí mladšího data, uvedených v následující kapitole. V každém případě je Kapitulní legenda nejbohatší i co se týče zázraků, nadpřirozených bytostí, jevů a dalších výrazných emocionálních prvků. Významné svědectví o starobylosti a nedotknutelnosti svatoivanské úcty nám v Kapitulní legendě podává i na první pohled přehlédnutelná věc: zázračně obměkčelý a krví zkropený kámen z Hodyně, „kterýžto kámen skrvavený posud leží v kostele sv. Jana, Křtitele v jeskyni.“ Kámen zde máme skutečně dodnes a tak nás to nutí k hlubšímu zamyšlení.
Podobné uctívané kameny a oltáře v lesích a polích s údajnými otisky či krví světců byly totiž ve své době s velikou horlivostí církví v Čechách ničeny, a to dokonce za využití k tomu účelu vydaného zákona. Důvodem byl jejich pochybný původ – více, či méně prokazatelná památka na modloslužby z pohanských dob. Středověká církev o podobných památkách dokonce tvrdila, že „eventuelní zázraky zde vykonané jsou jen mámením ďábelským.“ Tato obava církve byla kupodivu zcela oprávněná. Na našem území je skutečně archeology i písemně doloženo rituální uctívání neobvyklých kamenů jako božstev, což je dokonce samo o sobě v Evropě velmi neobvyklé a ojedinělé. Tyto pohanské rituály přežívaly mezi lidmi až do pozdního středověku, kdy zde již církev měla dominantní postavení. V pokusech o jakousi „legalizaci“ těchto rituálů bylo oficielně prohlášeno mnoho takových kamenů za dílo Boží a přiřčeno různým světcům. Ve skutečnosti byly i nadále uctívané postaru, pohanskými zvyky. To se přirozeně ideálům vládnoucí katolické většiny nelíbilo. Uctívání či pouti k obdobným kamenům s údajnými otisky světců byly tedy rázně zakázány pod hrozbou exkomunikace z církve. A to dokonce k tomu vydaným zákonem.
Uctívaného kamenu sv. Ivana se nikdo neodvážil ani slovem dotknout, což také svědčí o veliké starodávné úctě k němu již v roce 1469! Toto místo bylo tedy evidentně pro konzistoř posvěceno hlubokou a nezpochybnitelnou tradicí, a to podle data sepsání legendy už v 15. či podle rozborů dokonce ve 14. století. Stejnou myšlenku můžeme použít i pro „Ivanův Bitýzský kámen“, či „Ivanovo lože“ u Jevan (str.) Ty však podávají písemné svědectví až v dobách pozdějších a tolerantnějších. V originále legendy nacházíme také jednu jazykovou nepřesnost, která nám prozrazuje velmi podstatnou věc, že k sepsání ústředního motivu legendy (setkáni Ivana s Janem Křtitelem) bylo použito starší písemné předlohy - originálu psaného staroslověnským jazykem: při odchodu z jeskyně, kde Ivana pokouší ďáblové, „potkává na rovné planině, která je pod skálou nad jeskyní…“ (in illa planitie, quae est super rupem seu speluncam illam…) sv. Jana Křtitele. Planitie – má v latině význam rovina, planina. Ale rovné místo, nad jeskyní a zároveň pod skálou, široko daleko nenajdeme. Naopak staroslověnský význam „planina“ ve smyslu hora,6) vyvýšenina… se shoduje i s odpradávna mnichy tradovaným místem setkání na návrší u dnešní kaple sv. Kříže. Překladatel evidentně staroslověnské slovo „planine“ chybně přeložil do jiného latinského významu „planities“. Za tento významný postřeh i za spoustu dalších vděčíme dalšímu velkému „ivanologovi“ panu Ivu Kořánovi.
Podle některých podání se sv. Ivan setkal s Janem Křtitelem dokonce u někdejšího prastarého dubu „na Herinkách“ nad Sv. Janem poblíž Záhrabské. Romantické legendy toto místo popisují i jako místo setkání Ivana s knížetem Bořivojem. Mohutný dub v pozadí je vyobrazen na několika málo obrázcích, např. od M. Alše. Samotný strom ale přirozeně nemohl být zas tak starý (max. 450 let). Tento mýtus tedy nejspíše vznikl až o dost později, kdy si mimořádně vzrostlého stromu na nápadně příznivém místě začali více všímat zejména svatojánští poutníci a opředli ho několika pověstmi. Toto místo je od Ivanovy jeskyně vzdáleno 3 km.
Jak je vidět, i tato latinská kapitulní legenda může vypovídat jako nepřímý pramen o svatoivanské úctě, o jejím stáří, původu a charakteru, zkrátka je tato legenda historicky mnohem cennější, než by se na první pohled zdálo.
Při rozboru Hájkovy svatoivanské legendy lze vystopovat, že i zde autor čerpal minimálně ze dvou různých pramenů (latinské a slovanské legendy). Lze také předpokládat, že Hájkovi byly mnohé další prameny legendy velmi dobře známé, protože zde několik let působil jako kaplan na nedalekém Karlštejně a později jako farář na sousedním Tetíně.7)První část textu (až po návrat Ivana z Tetína) se po odstranění zmíněných mysticizmů a různých emocionálně působivých momentů téměř shoduje s dějem legendy staroslověnské, čímž v ní opět spatřujeme jejich společné jádro. Pro úvod tedy Hájek použil legendu starší – „staroslověnskou“, kterou i příležitostně cituje. Po sepsání této části Hájek doplňuje dílo o zjevně novější pramen, pravděpodobně původní, dnes neznámou latinskou legendu mladšího data, ve které je již hojně použito nadpřirozených jevů: Ivan je veden andělem, vyhání ďábly z jeskyně a je zde hojně používáno prvků, které z něj v souladu s církevními zájmy dělají „téměř dokonalého“ světce. Navíc se zde Hájek dopouští chyby, kdy dvakrát po sobě uvádí skutečnost, že je Ivan synem charvatského knížete Gestimula. Právě od tohoto místa začíná druhá část. Je od Hájka z větší části velmi chytře spisovatelsky formulovaná jako Ivanovo vyprávění kaplanu (Pavel Kaich) o vlastním osudu. Přirozeným způsobem tak oba prameny splývají v jeden celek a vzájemně se nenarušují. Tento druhý pramen (z latinské legendy) je společným zdrojem, ze kterého vychází i legenda Kapitulní. V legendě již při prvním setkání Ivan Bořivojovi tlumočil „rozkaz“ od Jana Křtitele, aby po jeho smrti bylo toto místo vysvěceno a byl zde zřízen kostel. Protože Hájek navazuje tento druhý pramen dějově mnohem později, narychlo uvádí tuto skutečnost až v samotném závěru legendy, protože mu v textu toto důležité sdělení najednou jaksi chybělo. Hájek tedy evidentně psal celé dílo také podle chronografu legendy staroslověnské. Protože se však s přirozeností sobě vlastní nespokojil se strohými údaji v originálu, podle svého obyčeje si děj legendy rozšířil a přizdobil. Jistě také neznal text legendy Kapitulní. Bez zábran napsal, že se Ivan před smrtí „tělem Božím a krví posilnil“, nehledě na přísný název Kapitulní verze s výslovným Ivanovým přijímáním pod jednou.8) Také některé zázraky a vybrané děje uvedené v této legendě Hájek vůbec nepopisuje.
Průvodním jevem všech tří legend je postava poustevníka v jeskyni a ochočené laně, která ho živila mlékem. Způsob objevení Ivana knížetem Bořivojem na honu je sice velmi přirozený, i když laň se oprávněně zdá být napodobením podobných příhod v životě jiných světců, např. sv. Jiljí, při nalezení hrobu sv. Diviše, u nás sv. Prokopa atd. Tento motiv soužití laně a světce není v historii církve skutečně nic neobvyklého. Mnohé příběhy jsou si i dost podobné, což samo o sobě často vedlo historiky k mylným závěrům. Podobností takovýchto legend tedy nelze argumentovat proti samotné legendě Ivanské, jejíž těžiště a jádro spočívá úplně někde jinde. Je zde na místě uvést právě legendu o sv. Jiljí, s níž je některými historiky legenda svatoivanská mylně přirovnávána. Svatý Jiljí a v historii spousta dalších světců měli s Ivanem mimo jiné společný právě motiv laně živitelky.9)
Tito všichni svatí patroni mají však ještě něco společného: všechny tyto legendy s motivem laně živitelky se datují maximálně do konce devátého století! V těch dobách bylo podobné anachorectví, 10) v největším rozkvětu. Hluboké hvozdy, laně živitelky a dokonalá skrytost před okolním světem tvořily idylickou kulisu těmto samotářům. S postupem času vznikaly i na našem území kláštery a samotářský způsob života už přestal být aktuální. Z těchto důvodů už se zmíněný motiv laně v životech světců od této chvíle nevyskytuje. Díky postřehu prof. Vašici s rozborem motivu laně v legendistice máme na světě opět nový doklad o starobylosti legendy.
Převzatým motivem z jiných legend je také Ivanova prosba k Bohu, aby nebyl poznán svými bratry. Také nařízení postavit zde kostel (s klášterem) není v legendistice nijak neobvyklé. Z našich patronů je známe zejména u sv. Prokopa. Jak jsme si již objasnili, legendistům zde šlo především o „prokázání svatosti“ světce ve srovnání se skutky či osudy světců populárnějších.11) Stránka historické přesnosti zůstávala až do pozdního středověku v literatuře vpodstatě opomíjená.
O značném stáří jádra legendy nás kromě uvedených motivů legendy a literárně historických rozborů textů ujišťují i různé nepřesnosti, které se v pozdějších dobách vyskytly v jejím podání různými autory. Tyto nejednotné verze obšírněji popsaly původní legendu, avšak navzájem spolu přímo nesouvisely a také byly zaznamenávány v odlišných podmínkách. I přes různorodost jejich vzniku v nich můžeme vystopovat společný průvodní prvek: samotným jádrem legendy je v podstatě legenda staroslověnská. Přestože se v ivanských legendách opakují některé motivy ze životů jiných světců, což na svou dobu nebylo nic neobvyklého, podstata věci zůstává celkem co do věrohodnosti nedotčena. Později byl tento strohý staroslověnsky zaznamenaný základ legendy zajisté benediktinskými mnichy rozšiřován a okrášlen originálním motivem předání kříže od sv. Jana a se zázraky s tím spojenými. Tento unikátní motiv setkání dvou stejnojmenných světců a předání kříže zůstává jako jediné specifikum, které také nenacházíme v žádné jiné legendě u jiných světců nenajdeme. Tento motiv nejvíce usvědčuje originalitu Ivanské legendy. Podle záznamů právě kolem roku 1033 uvedl kníže Břetislav sázavské benediktiny do Sv. Jana. Není divu, že se snažili učinit z místního uctívaného prvního poustevníka řádného světce k obrazu svému. Na jeho jméně poté mohli začít budovat slávu nového svatojanského „Skalského“ kláštera. K jejich počínání nás vedou především následující historické skutečnosti z kláštera Sázavského: relikvie sv. Kříže byla v Sázavském klášteře od svého založení velmi uctívána a uložena na hlavním oltáři kostela sv. Kříže z roku 1095. Také postavy Jana Křtitele12) a Panny Marie, kterým byl zasvěcen starý kostel a samotná sázavská bazilika z roku 1070, se náhle objevují i v ivanské legendě. Tyto starodávné sázavské kostely dnes potvrzují také archeologické nálezy. Svatému Kříži, sv. Janu Křtiteli a Panně Marii jsou později i ve Svatojánském údolí zasvěceny stěžejní stavby a svatyně. Legenda se nám poznenáhlu rozkošatěla až do dalších dochovaných dvou podob – Kapitulní a Hájkovy verze. Bohužel jsou až z 15. a 16. století. Žádný jiný rukopisný mezičlánek se doposud nenašel. Vzhledem k následující úvaze není vůbec vyloučeno, že mniši ve svém klášteře uchovávali dřevěný Ivanův křížek, se kterým přišel Ivan do zdejšího kraje šířit víru Kristovu a „vymýtat zlé pohanské duchy“. Podle Hájka jej Ivan poslal před svou smrtí po knězi Kaichovi na památku knížeti Bořivojovi: „Protož tento kříž tobě poroučím; dajž jej knížeti svému." Vzhledem k dlouholetému působení Hájka ve zdejším kraji a jeho evidentní podrobnější znalosti zdejších pověstí a legend se můžeme domnívat, že se tato věta opírá o dochovanou pravdivou informaci. Podobné relikvie se v případech jiných světců dochovávají dodnes, pokud to jejich stav dovolil. S ohledem na tehdejší dobu je v podstatě nemožné, aby o poustevníkově křížku samotném, jeho moci a původu, v takovémto případě nevznikla nějaká legenda. Odtud tedy pravděpodobně k pověstem, za pomoci tehdy v Čechách absolutně nejrozšířenějšího kultu svato-Janského, přibyla i příhoda se sv. Janem Křtitelem. Ta byla později spolu s dalšími zakomponována k původnímu jádru - legendě staroslověnské. Spolu s dalšími „typickými znameními svatosti“ po vzoru známých světců a s dalšími místně dochovanými zprávami o svatém Ivanu tak byla příhoda s křížkem plynule zařazena do obsáhlejšího podání, které známe z Kapitulního rukopisu či od Hájka
Tolik k stěžejním legendám. Ostatní známé legendy – zejména všechny staroruské opisy ze 16.a 17. století jsou jen variacemi legendy buď původní, staroslověnské, nebo jsou dotčeny Hájkem (či spíše jeho společným pramenem). Každopádně v této otázce žádná z těchto legend nepřináší nic nového. Stejně tak životopisné legendy, zaznamenané od počátku 17. století u nás, mají dějovou příbuznost se zmíněnými třemi úvodními legendami a nevnáší do řešení Ivanské otázky žádné nové světlo. V následující kapitole si přečteme další, historicky méně závažné, ale dějově také velmi zajímavé a krásné drobné legendy a dochované místní pověsti. Při studiu materiálů pro tuto knihu jsem jich ke svému milému překvapení našel nemálo.
1) Ostrovský opat se svým konventem průběžně pobývali ve Svatojánském „Skalském“ klášteře již od roku 1420, kdy byl Ostrov husity zničen a vypleněn. Tuto katastrofu přežil pouze Opat s několika málo mnichy, kteří tajně uprchli z ostrova na loďce. Všechny ostatní mnichy husité na v Ostrovském klášteře tehdy povraždili. Dílo zkázy následně dovršilo několik ničivých povodní, které odplavily i to poslední, co na Ostrově zbylo. Z této katastrofy už se klášter na Ostrově nikdy nevzpamatoval. Existence zbylých Benediktů tehdy velmi skomírala, a až téměř po sto letech, roku 1517 nalézáme v listinách první podpis Opata Jana V. s titulem „… na Ostrově a ve Skalách…“ Od té doby už se tak stávalo pravidelně a Svatojánský klášter byl oficielně přijat jako nové hlavní sídlo bývalých Ostrovských Benediktýnů. Dodnes se na věži Svatojánského kostela skví starobylý zvon z roku 1402, jeden z nejstarších v Čechách, který byl „z popela vyhrabán a z ruin Ostrovských sem převezen jako jediná památka na bývalý mateřský klášter.“
2) Kronika Martina Bielskeho („Kronika wszytkyego swyata“) která vyšla roku 1551 – deset let po Hájkovi. Polská verze Ivanské legendy je svým rozsahem i obsahem skutečně podobnější staroslověnské verzi. Nacházíme zde i jisté souvislosti jak z Hájkem, tak se staroslověnskou legendou. Podle odborníků skutečně Bielski některé historické pasáže do své Kroniky světa z Hájka převzal. Někteří historici (Flajšhans, Bartoš) i přes značné rozdíly stále viděli ve staroslověnské legendě pouze úpravu Hájkova textu. Ale v Ivanské legendě jsou kromě podobných souvislostí i četné rozdíly, a to závažnějšího charakteru, které tento nepřímý původ staroslověnské legendy z Hájka vylučují (Bořivoj zabil laň oštěpem – u Hájka mečem apod.) Dále je velmi zarážející, že Bielski nepřevzal z Hájka i ostatní události a zpřesňující údaje. Dle mého názoru to pouze a zcela prostě dokazuje, že Bielski i Hájek měli stejnou předlohu, podobnou staroslověnské legendě. Hájek navíc rozvinul legendu dle předloh jiných. Jistě jí také obohatil na základě osobních poznatků nasbíraných v době svého dlouholetého děkanského působení v okolí Svatojánska (Tetín a Karlštejn).
3) Chorvatsko byla skutečně země, odkud přišel praotec Čech. Dalimilova kronika o tom píše:„V Srbském jazyku jest země, jiežto Charvaty jest jmě.“ V „…Srbském jazyku…“ – rozumějme jako ve „slovanském jazyce“, protože Slované byli do doby stěhování národů souborně nazýváni jako Srbové. Tato pravlast Chorvatů se rozkládala severně od Karpat, v dnešním jižním Polsku a na západní Ukrajině. Zbytky tohoto národa obývající naše území se nazývaly též Bílí Chorvaté, a sídlili v podkrkonoší. Později i tito zcela zanikli. Jedna z teorií vykládá, že Ivan pocházel právě odtud.
4) 1096 - vyhnání pravoslavné části sázavské komunity ze Sázavy a konec slovanské literární produkce
5) Přibuznost sv. Ivana se sv. Štěpánem by byla teoreticky vysvětlitelná pouze v případě, že nejde o současnost Ivana se Štěpánem, ale že Ivan mohl být rodově příbuzný s předkem Štěpánovým – Gejzou, jinými slovy že oba pocházeli z jednoho šlechtického Uherského rodu. Je to ale dost kostrbaté a historicky samozřejmě téměř nedoložitelné.
6) dodnes používané slovo v Bulharštině
7) Ve funkci karlštejnského děkana Hájek působil v letech 1527-33 a od roku 1533 – 39 zastával úřad tetínského faráře. Celkem zde tedy pobýval nejméně 12 let. Nelze ani pomyslet, že by Hájek při svém zájmu o historii za 12 let nenavštívil tehdy bohaté sbírky Svatojánské knihovny, nehledě na to, že v nejširším okolí se ani nic podobného rozsáhlé klášterní knihovně nenacházelo. Z ojedinělých pramenů dnes již víme, že zde skutečně Hájek mnohé informace získával.
8) Na mnoha jiných místech se Hájek ve svém díle zcela úmyslně o kalichu také nezmiňuje. Jako „přeorientovaný“ novopečený katolík by si sotva nechal ujít tak vyzývavou příležitost i v Ivanově příběhu. To, že Hájek uvádí i kalich tedy není úmysl, s jakým je v Kapitulní legendě kalich vynechán, ale pouze doklad Hájkovy veliké úcty ke starému prameni, ze kterého čerpal a neodvážil se jeho starobylost jakkoli narušit! Takovým pramenem byla právě Staroslověnská legenda, ze které byly v 16. a 17. století pořízeny např. Ruské opisy.
9) Sv. Jiljí - O tomto světci také přesně nevíme, kdy a kde žil. Zachovalo se pouze několik legend. V jedné z nich je skutečně jistá podoba s legendou Ivanskou: Jiljí z vnuknutí Božího přijde na místo hustě porostlé stromy a křovím, nalezne jeskyni s pramenem, poblíž ústí Rhony do moře. Za ni děkuje (podobně jako Ivan v básních u Briedela) jako za královsky vybavený dvůr. Živí se bylinkami a Bůh mu v jistých hodinách přivádí laň, aby ho posilnila svým mlékem. Také zde máme hon lovců krále Flavia, ale Jiljí ochraňuje laň modlitbou. Později je sám Jiljí zraněn, uzdraven a král zde zakládá klášter, kde se stává Jiljí opatem. Jisté věci jsou zde podobné, ale mnohé jsou naopak velmi rozdílné. Podobných legend ze životů světců máme z té doby veliké množství. Motiv laně živitelky se také objevuje například v životopisech těchto světců: poustevník Kaleger na Sicílii, Sv. Petr - poustevník na hoře Athos, sv. Marek – biskup v Apulii, sv. Rhoden a Colmann v Irsku, irský opat sv. Keivin ….. Jak jinde v textu uvádíme, není to na dobu svého vzniku tedy nic podivuhodného. V legendě o Sv Jiljí evidentně nacházíme nejen věcné, ale i nepatrné slovní shody s latinským textem legendy Kapitulní. Není pochyb, že Kapitulní legenda byla Jilskou legendou také ovlivněna, avšak je zcela vyloučeno, aby byla podle ní „opsaná“.
10) samotářský idylický způsob života
11) Zcela na místě je zde Urbánkův poznatek a srovnávání obdobných motivů s legendou o sv. Vintíři i legendou tzv. Kristiána. (nesmytelnost krve z kamene, poslání kněze Bořivojem, aby vysvětil jeskyni). Se sv. Prokopem má společný také motiv nalezení při lovu a zejména boj se zlými duchy.
12) Sv. Jan Křtitel byl tehdy nejrozšířenějším a nejpopulárnějším světcem v Čechách, a to nejen zásluhou benediktinů, kteří po jeho vzoru sloužili Bohu s krédem „modli se a pracuj“, ale i přispěním vládnoucích Přemyslovců, kteří kult Jana Křtitele podporovali a hájili. Dominantní postavení tohoto světce u nás lze v té době chápat dokonce i jako jistou formu politiky. Vládnoucí Přemyslovce k tomu zavazovala také rodová tradice a vděčnost už od počátku 11. století, kdy jejich předky sv. Jan Křtitel svým pláštěm ochránil před šípy Vršovců na Velízi. Také Dalimil v 34. kapitole popisuje, jak se Vršovci rozhodli vyhubit přemyslovský rod. Obelstili knížete Jaromíra a přivázali ho va Velízské hoře k lípě. „I počechu jím špíleti a jako k cíli šípy k němu stříleti, ale toho i jeden nevidieše, že svatý Jan, boží křstitel kněze zaslánieše: v svatého Jana húni šípi tčiechu, kniežěcího těla nedotkniechu.“ Když pak knížecí družina Jaromíra zachrání, na místě oné lípy : „oltář postavichu, potom kostel svatému Janu učinichu.“
