Obec Svatý Jan pod Skalou

... 2. Legenda


2. legenda – „Kapitulní“

 Následující druhá legenda byla poprvé zaznamenána do latinského rukopisu v roce 1465.1) Tato legenda o sv. Ivanovi je dnes stručněji nazývána jako legenda „Kapitulní“. Dříve se jí pracovně říkalo také „Broumovská“, a to podle broumovského kláštera, kde byl kdysi nalezen jeden ze tří dnes známých rukopisů legendy. Tento rukopis byl uložený v tomto benediktinském klášteře, kam byl pravděpodobně převezen po zrušení kláštera svatojánského.2)  Další odkaz z minulého století nás směřuje do archivu Pražského Klementina.3) Jednalo se prokazatelně vždy o tentýž text, s drobnými zanedbatelnými změnami. Tyto dva rukopisy byly známé ještě historikům na konci 19. století. Dnes jsou bohužel nezvěstné. V současnosti je jeden jediný a nejstarší dochovaný rukopis uložen ve Svatovítské kapitulní knihovně (archiv Pražského hradu). Kapitulní rukopis, jak jsme si jej zvykli nazývat, patrně vznikl skutečně za dob husitských, soudě dle jeho původního názvu „Contra hereticos“ (Proti bludařům). Z názvu samotné legendy lze předpokládat, že texty byly pojaty jako polemika proti podobojí: „Sequitur historia beati Ivani, qui communicatus est a Paulo, capellano beate Ludmille corpore domini sub una specie, pro confirmatione fidelorum“ („Následuje historie blahoslaveného Ivana, který od Pavla, kaplana blahoslavené Ludmily přijímal tělo Páně pod jednou způsobou, k upevnění pravověrných“). Přestože Kapitulní rukopis, lépe řečeno „opis“, pochází evidentně z doby husitské, legenda samotná je minimálně o století starší. Názor, že legenda vznikla z potřeby přistěhovalých mnichů do Sv. Jana mít zde svého světce (mezi lety 1420 – 1469) byl posléze také opuštěn.4) Jako další prohusitský argument vzniku legendy padl i poslední doklad - závěrečná věta o zázracích ivanských. V ní je významná zmínka o Pražanech (měli zvláštní přednostné postavení před ostatními českými šlechtici). Ale stejnou věc nacházíme už dříve u Dalimila, Žitavského a jiných starších kronikářů už ve 13. a 14. století. R. Urbánek dále jazykově srovnává legendu s legendou o sv. Vintíři a dochází k závěru, že i naše kapitulní legenda vzešla z pera břevnovského benediktinského mnicha Bavora na počátku 14. století. Tři doložené rukopisy by tedy byly o více než století mladšími opisy Bavorovy legendy. Tato skutečnost však nedokládá, že si postavu sv. Ivana a legendu samotnou autor ve 14. století zcela vymyslel! Nicméně podobnost s legendou o sv. Vintířovi (neboli Günterovi), jejíž autorství se také Bavorovi připisuje, styl podání i drobné jazykové shody dokládané Urbánkem, to vše je zde opravdu dost nápadné. Je tedy možné, že břevnovský mnich Bavor by mohl být již ve 14. století autorem tzv. kapitulní verze legendy. Ale i sebevěrohodnější odměnka není historickým dokladem. Bavor mohl legendu sepsat na základě místních, jistě četných pověstí, existujícím hrobem sv. poustevníka v jeskynní kapli i pod dojmem skutečných zázraků dějících se u hrobu Ivana. Každopádně je zde významně zpochybněno dosavadní zařazení vzniku legendy až do doby husitské. K významu tohoto zjištění se ještě vrátíme v kapitolách „Rozbor legend“ a „Svatý nebo blahoslavený?“

Pozdější vydavatel Kapitulní legendy Gelasius Dobner (1719-1790) se ve svém díle „Monumenta hist. Bohemiae“ II. (1778) jako první podivil, že před 15. stoletím se nikdo o sv. Ivanovi nikde nezmiňuje. Nepřímo tím poprvé zpochybnil skutečnou Ivanovu existenci, ale na druhou stranu také poprvé ztotožnil Hájkova Gestimula, otce sv. Ivana, s historickou postavou – obodritským knížetem ze čtyřicátých let 9. století. Jako první tak svými rozvahami jasně definoval základní problematické otázky kolem postavy poustevníka Ivana. V témže díle dále usuzuje, že legenda byla původně napsána česky a teprve o něco později přeložena do latiny.5)Podle Dobnera ji přeložil pravděpodobně Victorin a Sancta Cruce.6)Ten mimo jiné přeložil do latiny také celou Hájkovu kroniku českou, i se všemi jejími nepřesnostmi. Dobner byl mimo jiné také prvním oficiálním kritikem Hájkovy kroniky. O skutečnou revizi otázek kolem poustevníka Ivana a rozporů v legendách se však poprvé pokusil věhlasný církevní dějepisec a kritik své doby P. Athanasius a S. Josepho, vlastním jménem Eliáš Sandrich (1709 – 1772,) v podobě dopisu z 3. prosince 1757 podpřevoru svatojánského kláštera E. Prudíkovi, v němž upozorňuje na jisté nesrovnalosti v legendách. Projevuje velikou znalost všeho, co bylo o Ivanovi doposud napsáno nebo otištěno a „nabádá k opatrnosti vůči Hájkovi, u něhož prý shledal mnoho smyšlenek a mylných dohadů.
 
Pro přesnější časové určení vzniku Kapitulní legendy je pro nás směrodatné datum 1465, které je uvedené na rukopise.Poprvé byla přeložena do češtiny z tohoto latinského rukopisu Jiřím Bartoldem Pontanem z Braitenberka a vyšla tiskem u Jiřího Nygrina v Starém Městě Pražském roku 1592 pod názvem „Život sv. Ivana, jehož tělo v kostele Sv. Jana v Skále pochované v Pánu odpočívá“. Tentýž Pontan z Braitenberka vydal legendu roku 1596 i německy a latinsky. Kapitulní legenda je historicky věrohodnější, než legenda Hájkova, ačkoli se zde autor dopouští jedné hrubé nepřesnosti, když uvádí, že sv. Ivan byl kralevicem uherským a blízkým příbuzným sv. Štěpána, který však žil až o sto let později než na jiném místě v téže legendě zmiňovaný kníže Bořivoj. Všechny tři různopramenné verze legendy se shodují mimo jiné i ve skutečnosti, že sv. Ivan byl současníkem knížete Bořivoje. Legendy, uvádějící Ivanův uherský původ, mohly vycházet z předpokladu, že v průběhu celého 11. století docházelo k útěkům pronásledovaných uherských velmožů do Čech. Uhry naopak v té době poskytovaly azyl českým vyhnancům. S největší pravděpodobností však došlo při vzniku legendy k drobné záměně některých údajů, které patřily sv. Vintíři. Ten byl skutečně příbuzným sv. Štěpána, pocházel z Uher a poustevničil v 11. století v Čechách. Při jeho návštěvě na uherském dvoře se traduje zázrak s obživlým prý pečeným pávem. V té době nebylo neobvyklé, když se pro zviditelnění světce jednoho použily motivy či ctnosti ze života světce druhého. Při způsobu chápání středověkého světa se různé události v životě světce jednoduše přirovnaly ke způsobům života světců již bezpečně známých. Naopak to bylo vítaným prvkem, který dokládal světci novému jeho svatý způsob života po vzoru svých svatých předchůdců. Dnes se nám bohužel jeví takové podobnosti v legendách jakoby opsané či okopírované. Přirozeněji docházelo také k podobným neúmyslným záměnám a nepřesnostem v důsledku ústního podání a šíření legend. Tento jev je nám dobře známý i dnes, a to nejen v legendách. Bohužel. Dokazují to i další staré legendy. Např. v legendách o sv. Prokopu se nachází velmi mnoho podobných nepřesností, které byly později přetvořené až do absurdních tvrzení. Svatému Prokopu tak byly lidovými pověstmi přisouzeny i takové hodnosti, které mu nikdy nenáležely, a ani časově náležet nemohly, například tvrzení v legendách, že byl hlavním kaplanem či biskupem vyšehradským. To už je ale osud všech legend a ono velké neznámé dělá legendy ještě více tajemné a pro čtenáře zajímavější.
 
Vraťme se ale ke sv. Ivanovi. Jeden z nejlepších českých dějepisců, žák F. Palackého - profesor Václav Vladivoj Tomek (1818-1905), tuto druhou dochovanou svatoivanskou legendu přeložil z Dobnerova latinského vydání a porovnal ji s rukopisem z 15. století, uchovávaným (tehdy) v benediktinském klášteře v Broumově. Podle tohoto nejstaršího dochovaného originálu ji na mnoha místech přepracoval. Pro naše potřeby tedy uvedu tento Tomkův pravděpodobně nejpřesnější a nejpoužitelnější překlad v doslovném přepisu:
 
 
A ohlédnuv se sem i tam, spatřil v tom místě a pod těmi skalami podivné jeskyně a díry duté, do kterých ani sníh ani dešť nemůže vniknouti. A když šel trochu dále, nalezl vodu velmi čistou prýštící se ze svrchu řečené skály. To když uzřel a uvážil všecko a zvláště, že tam nebylo žádného přístupu lidem, zalíbilo se místo sv. Ivanu a tak zača1 bydliti v tomto místě. A hned první noc poznal, že mnoho ďáblů obývá v tom místě, kteří potom mnoho jej obtěžovali a překáželi mu v jeho modlitbách. Tož sv. Ivan udatně bojoval s nimi a udělav sobě důtky z tenkého proutí, bil je a vyháněl ze svého příbytku. Potom během času rozmrzev se velice sv. Ivan, s velkým pláčem mínil opustiti místo pro překážky ďábelské.
 
A tak vstav, dal se na odchod a když odešel, nedaleko v rovině, ježto jest nad skalou neboli jeskyní onou, ve které sv. Ivan bydlil, zjevil se mu sv. Jan Křtitel a pozdraviv sv. Ivana, řekl k němu „Služebníče Boží, kam jdeš?“ Kterýž odpověděl řka: „Kam mne Bůh obrátí, jdu.“ Na to sv. Jan Křtitel: „Vezmi tento kříž, Tobě od Boha daný a vrať se na místo, ve kterém bydlíš a mocí kříže tohoto nejen přemůžeš své protivníky všecky, ale všecky zaženeš z tohoto místa!“ Sv. Ivan; vzav kříž, tázal se pravě: „Kdo jsi Ty, milý pane, a jaké jest jméno Tvé?“ Odpovědel: „Já jsem Jan Křtitel, poslaný od Boha, abych Ti toto řekl a tento kříž dal Tobě ku pomoci. A slyš dále: V příštím čase kníže této země, jménem Bořivoj, divnou příhodou najde Tě a navštíví Tě. A tehdy řekneš jemu: Toto Ti rozkazuje Pán Bůh, abys po mé smrti tuto jeskyni, ve které já přebývám, zasvětil v kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže a patronem kostela nazveš sv. Jana Křtitele.“ Tož sv. Ivan, sv. Janem Křtitelem posílen a povzbuzen a doufaje v pomoc kříže, který jemu dal sv. Jan, navrátiv se do jeskyně čili v místo, kdy bydlil, udatně bojoval s ďábly, kříž ten vždy v rukou drže a jej proti ďáblům stavě. A tu naposledy jeden nejvyšší ďáblů proti sv. Ivanu povstal a na něj strašlivými slovy najížděl. Divně, jako lev, proti němu plameny z huby vypouštěje povstával, tu zase jako kanec divoký, naposledy jako rys, plameny z huby vypouštěje, jakoby jej chtěl polknouti. Tu sv. Ivan boje se, aby ho nepolkl, kříž onen do tlamy jemu hodil a drak hned po hození kříže vršek skály oné prorazil a tou děrou i se svými druhy odběhl a nikdy více se nevrátil. Kterážto díra až do dnešního dne na svědectví zůstává otevřena. A sv. Ivan již bez překážky až do smrti své Bohu sloužil. Když pak jednoho dne již velice byl zemdlen pro přílišnou újmu, poněvadž chleba nikdy nejedl, aniž mu ho kdo dal, protože ho nikdy žádný nenavštívil, než toliko bylinami se živil; však Bůh Všemohoucí, jenž nikdy neopouští doufajících v něj, zřídil jakousi laň, která každodenně přicházela, a muž Boží z ní mléko dojil.
 
Toho času kníže český, jménem Bořivoj, sídlil na hradě Tetíně, maje manželku Bohu oddanou, jménem Ludmilu. Ten kníže Bořivoj jednoho dne, povolav lovce své, kázal jim hledati medvěda, chtěje jej honiti se psy. Stalo pak jest se, že když psi honili jelena, přišli s ním až k místu, kde prve řečená laň se pásla, a psi zanechavše stíhání jelena, stíhali jsou právě řečenou laň; která sv. Ivanu poskytovala mléka, až k řece svrchu řečené Lodenici. Kteráž příliš schvácena jsoucí před psy utíkati dále nemohla. Než vskočivši do svrchu řečené řeky, ve hluboké vodě se postavila a plavala a psi na ní štěkali. A kníže Bořivoj, sám pátý, pořád běžel za psy, že již všichni druzí nevěděli, kam se kníže obrátil. Potom přišel na jednu velikou skálu, pod kteroužto skálou v dole onom psi štěkali. Kníže stoje přemýšlel, jak by mohl sejíti dolů, kde psi štěkali, protože les veliký a křoví příliš husté všude bylo a mnoho kamenů překáželo v cestě a svah byl tuze příkrý. Konečně kníže s velikou těží a pomocí těch, kteří s ním byli, sestoupili ke svrchu řečené řece, ve které svrchu řečená laň byla, bránící se psům. A když laňku uhlídal, kázal jednomu podati sobě luk a vzav kníže luk, vlastní rukou zaměřil na ní šípem a poranil jí, kteráž vidouc se střelenou a raněnou, začala běžeti po řečené řece vzhůru a psi pořád běželi za ní a kníže za psy. Když pak přišla k místu, kdež bydlil sv. Ivan, uvrhla se k nohoum jeho a psi nesměli se přiblížiti k místu, kdež laň ležela, asi co by kamenem dohodil. A muž Boží, vida, že je raněna, se slzami vytáhl šíp a ránu požehnal, kteráž hned se zahojila. Potom kníže s velikou těží, protože přístup těžký byl, také přišel až k tomu místu. A když viděl, kterak psi štěkají a k jeskyni se nepřibližují, divil se, co by to bylo. A skočiv s koně, nařídil sluhům, aby koně drželi a sami též opodál zůstali. A tak vytáhnuv meč, šel k jeskyni a vstoupiv do otvoru jeskyně, uzřel člověka, majícího obličej netvárný, a vlasy příliš dlouhé a nesrovnané, než divně skroucené a laň, ana leží u nohou jeho. Hned poznal, že ten jest poslán od Boha, aby potupiv svět, v tom místě samoten Bohu sloužil. A tak kníže promluviv k němu, pravil: „Prosím Tě, muži Boží, abys mi pověděl, kdo jsi a odkud jsi?“ Sv. Ivan odpověděl mírným spůsobem řka: „Dvojího se mne tážeš, předně, kdo jsem. Jsem kníže jako Ty; nebo z královského rodu pocházím. Za druhé tážeš se mne, odkud jsem. Zajisté ze země Uherské jsem přišel neb jsem rodem z Uher.“ Na to kníže: „Zdali máš chleba?“ Sv. Ivan řekl: „Nemám!“ „A kterak pak se živíš?“ Svatý muž odpověděl: „Z opatření Božího jsem živ. Bůh opatřil mi tuto laňku; kterouž Tys mi odňal. Protože již schvácena a od Tebe zraněna snad mi nebude poskytovati mléka.“ Tu kníže Bořivoj velikými slzami prosil jeho, aby s ním šel na hrad (Tetín) a tam na hradě aby s ním zůstával. slibuje zříditi jemu místo samotné, kdež by ho nikdo nenavštívil bez jeho povolení. Což když on zamítl a nesvolil, kníže začal se s ním žehnati, chtěje od něho odejíti. K němuž pravil muž: „Neodcházej, pokud mi neslíbíš svou věrou, že mne nikomu nezjevíš, ani o mně nikomu nic nepovíš, aniž pak mne potom kdy navštívíš.“ Když kníže slíbil tak učiniti, tu sv. Ivan napomenul knížete řka: „Nejjasnější kníže! slyš rozkaz Boží. To Tobě poručil Bůh po sv. Janu Křtiteli, kterýž se mi zjevil a příchod Tvůj ke mně mi oznámil. Rozkázal mi, abych Tě napomenul ve jménu Božím, poněvadž Bůh tak chce míti, abys po mé smrti toto místo vysvětil za kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže, ale sv. Jana Křtitele máš nazvati patronem.“ Což vše kníže Bořivoj slíbil učiniti.
 
A tak kníže požehnav sv. Ivana, od něho odešel i se svými psy a služebníky, a odebral se na hrad Tetín, vždy vzdychaje a o sv. Ivanu přemýšleje. A když k večeři zasedl za stůl i s manželkou svou sv. Ludmilou, dokonce ničeho nejedl, než pořád svatého muže měl na mysli. Tu sv. Ludmila, manželka jeho, pohlédši naň pravila: „Milý pane! a Vy nic nejíte, než vždy na něco myslíte.“ A tak sv. Ludmila všemi silami se vynasnažovala, na knížete, manžela svého, mnohými prosbami dorážela, aby jí příčinu toho zjevil. A kníže žádným spůsobem jí oznámiti nechtěl, maje na paměti, kterak na něm svatý muž žádal, aby ho nikomu nevyzradil. Než konečně sv. Ludmila tolik usilovala, že se kníže ubrániti nemohl, než přemožen prosbami manželky své, sv. Ludmily, všecko jí zjevil, kterak za laní, když ji honil se psy, přišel ku podivným jeskyním, ve kterých nalezl poustevníka Bohu oddaného, v těch děrách bydlícího, kterýž k němu tak sladce mluvil, že se mu vší mocí stýská po něm. To uslyševši sv. Ludmila, mnohými prosbami i také s pláčem žádala knížete manžela svého, aby jí dal dovolení dojíti k němu, aby s ním mohla promluviti. A kníže tak dlouho odpíral jí dáti dovolenou, až konečně svolil. A povolav kníže tajně jednoho z oněch čtyř, kteří s ním byli u oněch jeskyň, ve kterých sv. Ivan bydlil, i promluvil k němu kníže, řka: „Po všechen čas, jakž jsi začal mně sloužiti, neshledal jsem tebe zcestného, než ve všem věrného mně; pročež důvěřuji Tvé věrnosti, chci Ti svěřiti manželku svou, abys Ty sám bez jiného průvodu dovedl ji k oněm jeskyním, před kterými psi štěkali, ale k jeskyním přiblížiti nesměli.“ Kterýžto splniv rozkaz, i s manželkou knížete, sv. Ludmilou, na cestu se vydal.
 
Když pak k jeskyním oněm přišli a sv. Ludmila k muži Božímu přistoupila, muž Boží spatřiv ji, užasnul a odvrátil obličej svůj od ní, nechtěje s ní mluviti, ani na ni pohleděti. Tuť sv. Ludmila promluvila k němu řkoucí: „Dobrý otče! nebuď na mne hněviv, že jsem Tě navštívila, nebo pro pobožnost přišla jsem k Tobě, abych s Tebou rozmlouvala o Pánu Bohu a o spasení své duše.“ Tu sv. Ivan spatřiv její pobožnost, obrátil se k ní a s velikou přívětivostí měl s ní rozmluvu, ne o světských věcech a pomíjejících, ale o Božských a o těch, ježto se týkají spasení duší. Po skončení rozpravy a když se již chtěli rozejíti od sebe, sv. Ivan žádal sv. Ludmilu, aby ho nikdy více nenavštěvovala. Tu sv. Ludmila pravila k sv. muži „Když žádným spůsobem nechceš dopustiti, abych Tě napotom navštívila, tedy prosím Tě, muži Boží, abys to učinil z lásky k Ježíši Kristu a z lásky k nejsvětější Matce Jeho Panně Marii, abys Ty budoucně přišel ke mně na hrad Tetín.“ To uslyšev sv. Ivan, rozmýšlel se, co by zvolil. Konečně rozmysliv se, slíbil raději navštíviti ji, než aby ona ještě přišla k němu. Po projití nějakého ne krátkého času sv. Ivan dal se na cestu, aby přišel k ní na hrad Tetín a vyšed s místa, ve kterém přebýval, stál v myšlení, kterou cestou by měl jíti k nadřečenému hradu, nechtěje zjeviti cesty jiným, aby nepřicházeli k němu a kdežto měl cesty čtvrt míle jda rovnou cestou, šel dobře dvě míle, jda cestou nerovnou. A když přišel na hrad, zůstal přes tu noc, protože byl příliš umdlen a sv. Ludmila uspořádala jemu pokoj obzvláštní, jak mu byla slíbila, když u něho byla, aby k němu nikdo nepřicházel, než jediný kníže Bořivoj a manželka jeho sv. Ludmila, rozmlouvajíce s ním o Pánu Bohu a o spasení svých duší. Když pak bylo ráno, hned dal se na cestu zpátky k svému bydlu. Šel přes dvě vsi, jedna slove Hodyně a druhá Svinary. I stalo se, když přicházel ke vsi, svrchu řečené Hodyni, a již byl tuze umdlen, spatřil vedle cesty pod stromem hruškou kámen dosti velký, ale byl hrbolatý; na kterýž posadil se, chtěje si trochu odpočinouti na něm. A když sedal na kámen, všecky hrboly jeho jako vosk změkly, jakoby je někdo zhladil, aby neobtěžovaly zadku sv. Ivana v sezení. Pasáci pak ze vsi oné Hodyně pásli tam na blízku koně a hřebce. Kteřížto pasáci, vidouce člověka divné postavy, mající obličej svraštělý, vlasy dlouhé jako pásy skroucené mnohé, posmívali se jemu, házejíce naň zemí, a jeden z nich vzav kámen, chtěje běžeti,7) hodil naň a zranil jej až do prolití krve, kteréžto krve nikterak nelze smazati s toho kamene. Kterýžto kámen skrvavený posud leží v kostele sv. Jana, Křtitele v jeskyni, kdež leží tělo sv. Ivana. Ale sedlák jeden z řečené vsi Hodyně, když viděl pasáky tak se posmívati a tak tupiti sv. muže, přiběhl a důtkami ty pasáky potrestal a od něho odehnal. A přistoupiv k muži Božímu, pozdravil jej, odkud by byl aneb kam by šel. Muž Boží odpověděl řka, že kam by ho Bůh obrátil. A sedlák dí k němu: „Vidím, že jsi příliš umdlen a hladov; protož pojď se mnou do mého domu, abys se najedl a si odpočinul.“ Čehož když odepřel, sedlák mnohokrát pořád jeho žádal a pozýval, aby šel s ním. Tu sv. Ivan pravil sedláku: „Když chceš to milosrdenství učiniti nade mnou, vida mne příliš unavena, tož prosím Tě, učiň pro Boha a půjč mi koníka a já slibuji Ti svou věrou, že jej dnes budeš míti zase.“ A sedlák s veselou tváří odpověděl: „To chci rád učiniti a hned šel a koně přivedl a muži Božímu pomohl naň sednouti.“ A muž Boží díky vzdávaje sedláku, jel a když přijel na kraj vrchu; pod kterým bydlil, poznav, že jest blízko svého bydla, sestoupil s koně a poručil koni, aby šel rovně k svému domovu. A koník běže, proměnil se ve velikosti a podobě; neboť mnohem větší a tlustší byl. Když pak přišel domu, běhal sem tam po dvoře. Žena pak toho sedláka, spatřivši koně krásného, zavolala muže pravíc: „Nevím, jaký to kůň běhá sem tam po našem dvoře.“ Sedlák pak pilně ohlédaje koně, poznal dobře sedlo a uzdu, ale koně nepoznal. Přišed pak k sobě sedlák, poznal, že jest to řízení Boží a že mu na místě sv. muž odplatil. A tak sedlák poděkovav Bohu, koně prodal a peníze k užitku svému obrátil. Sv. Ivan pak navrátiv se k svým jeskyním, tam až do smrti v těch jeskyních zůstal, slouže Bohu Všemohoucímu a nikdy více od nich neodcházeje.
 
 Když pak sestárnul, téměř všecky nemoce napadly jeho, souchotiny, zimnice a jiné neduhy, a trápily jej až do smrti. Muž pak Boží sv. Ivan, vida blížiti se hodinu smrti, začal truchliti a plakati s velkým zkroušením, želeje toho, že měl zemříti bez svátostí církevních. A hned pomoc Boží byla při něm. Neb anděl Páně zjevil se té noci sv. Ludmile ve snách, oznamuje jí smrt sv. muže a poroučeje jí, aby časně ráno poslala kaplana svého, jménem Pavla, k sv. muži s tělem Kristovým a se svatým olejem, poroučeje také anděl, aby hned s sebou vzal potřebné nástroje, kterými by jemu vykopal hrob. Probudivší se sv. Ludmila, začala želeti sv. muže a povolavši kaplana svého, hned časně ráno jej poslala k sv. muži: Přišed pak Pavel kaplan s řečeným (!) sluhou, nalezli muže již umírajícího a v posledních dobách. A přece muž Boží sv. Ivan spůsobením Božským občerstven jest začal mluviti s Pavlem kaplanem a jemu se zpovídati. A po zpovědi žádal, aby mu podal tělo Kristovo i aby jej pomazal sv. olejem. Což když se stalo a skončilo, hned s velkou oddaností a zkroušeností i díkučiněním vypustil ducha. Tu hned Pavel kaplan s oním sluhou začali kopati hrob a když vykopali hrob, pohřbili sv. muže a poručivše jej Bohu, na hrad Tetín se vrátili a o skonání sv. Ivana, kterak s velkým zkroušením a oddaností skonal a kterak jej pohřbili, knížeti jsou oznámili. Což když uslyšel kníže Bořivoj i s manželkou svou sv. Ludmilou začali oba plakati.
 
A hned se kníže Bořivoj rozpomenul, aby splnil rozkaz sv. Jana Křtitele a zjevení sv. Ivana, jak svrchu psáno jest. A poslav pro biskupa, (!) posvětil jeskyni čili díru, ve které sv. Ivan přebýval a ve které po smrti byl pohřben, i v kostel ji vysvětil. Po jehožto smrti, když se oznámila jeho svatost, mnozí přicházeli k jeho hrobu a z rozličných nemocí zdrávi odcházeli; klecaví, slepí, ďábelníci, ano chlapec mrtev přinesou jest a obživl. Ku kterémužto divadlu mnozí přišli jsou a Boha jsou chválili, který pro zásluhy sv. Ivana učinil zázraky. A jiného velmi mnoho spůsobil jest Bůh pro zásluhy sv. Ivana, jakž dobře bylo známo králům a knížatům, pánům, Pražanům a jiným dobrým lidem v zemi české. Amen.
 
1) V nadpise Kapitulního opisu je dokonce uvedeno datum o 4 roky pozdější – 1469. V závěru rukopisu je také navíc dopsáno několik málo drobných vět, které další - Broumovská či Klementinská verze postrádají. Právě pozdní datum zápisu této legendy až v roce 1465 sloužilo jako hlavní námitka proti jejímu stáří. Ve skutečnosti tomu je právě naopak. Již v samém názvu legendy by tehdejší katolická menšina či sám pisatel zajisté neargumentovali proti podobojím nově složenou legendou či světcem právě vymyšleným. Naopak bylo nutné použít světce starobylého a všeobecně známého, který má v mysli národa vydobyté své nezpochybnitelné místo
2) Tento rukopis se ve svatojánském klášteře nacházel podle Sandrichovy zprávy z r. 1757.
3) Rukopis v Klementinu měl signaturu Y M 1 r.1778 G
4) Podle rozboru R. Urbánka byla z originální jazykové vazby záměrně vypuštěna zmínka o krvi Kristově „ut deratur…et ungueret…“ a v úvodu uměle vyzdviženo přijímání pod jednou. Také Hájkova i staroslověnská podoba popisuje přijímání podobojí „…tělem a krví se posilnil…“ Přesto pozdější tlumočník Hájkovy legendy M. Salius opět kalich záměrně vypouští! Tedy nic nového. Počátky tzv. „sporů o kalich“ se přitom datují již od 12. století.
5) V latinském originále R. Urbánek skutečně také dokládá řadu „bohemismů“, podle kterých usuzuje, že legenda nebyla přeložena z češtiny, ale že jejím autorem byl Čech. Podle mě mohl stejně tak jako Čech i kdokoli jiný přeložit „českou legendu“, tudíž nepřikládám tomuto poznatku větší váhy.
6) Historicky je to velmi nepravděpodobné, protože žil téměř o století později, než byla Kapitulní legenda sepsána.
7) I. Kořán zde opravuje Tomkův překlad na „chtěje ho zahnat“, nebo „chtěje, aby prchl“
 
Z úcty ke sv. Ivanovi zde prezentujeme výběr textu z knihy Jiřího Ševčíka "Album svatoivanské" -  kapitolu o třech hlavních svatoivanských legendách.

Partnerství

Mobilní aplikace V obraze

Aktuální informace v mobilní aplikaci zdarma ke stažení:

mobilní aplikace

google-play-downloadapp-store-download

Aktuální počasí

dnes, pátek 8. 11. 2024
oblačno 11 °C 2 °C
sobota 9. 11. jasno 10/2 °C
neděle 10. 11. jasno 11/2 °C
pondělí 11. 11. slabý déšť 11/3 °C

WebArchiv

WebArchiv

Patička