Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Výstražné info

Aktuální počasí

Počasí dnes:

17. 7. 2019

obl

Bude polojasno až oblačno. Denní teploty 21 až 25°C. Noční teploty 13 až 9°C.

Svátek

Svátek má Martina

Návštěvnost

Celkem návštěv:

Počítadlo přístupů

WebArchiv

WebArchiv

 

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah


3. legenda - Hájkova

Václav Hájek z Libočan ve svém stěžejním díle „Kronika Česká“ z roku 1541 datuje tyto události do roku 909. Jak již dnes víme, tak tuto kroniku bohužel nelze považovat bez výhrad za historicky věrohodnou. Bylo prokázáno, že v některých bodech skutečně jsou příběhy Hájkovy kroniky historicky nepřesné, mnohdy jsou dokonce zcela smyšlené. Na druhou stranu naprostá většina příběhů má reálný podklad a je potvrzena i z jiných starších pramenů.1)V době jejího vzniku bylo kritické pojetí minulosti, které později oddělilo skutečnost od fikce, ještě velkou neznámou. Příběhy jsou poutavě převyprávěné v téměř románovém stylu. Někdy čerpají i z mnoha různých pramenů, které si nejednou dokonce protiřečí. Jsou okrášlené tehdy populárními mystickými prvky, mnohdy úzce spojenými se středověkou vizí křesťanského světa.2)Přesto byla kronika pro svoji jadrnou a lidovou řeč i pro poutavost příběhů velmi oblíbená a až do konce 18. století sloužila jako hlavní zdroj poučení o české minulosti. Určitě si toto dílo nezasloužilo velmi tvrdých kritických výroků věhlasných dějepisců J. Dobrovského („kniha pohádek a výmyslů“) či jeho žáka Fr. Palackého („lží a klamů chytře ukrytých“)3)Ti na tento svůj vyhraněný postoj vůči Hájkovi doplatili, když posléze bez podrobnější analýzy mylně označili opisy první Staroslověnské legendy za výtažek z Hájkova díla. Ve skutečnosti tomu bylo právě naopak. Na základě tohoto omylu a svého kritického vyhraněného náhledu pokládali legendu za Hájkem vymyšlenou, tedy velmi pochybnou a historicky bezpředmětnou. J. Dobrovský roku 1807 ostře odmítl se třeba jen zabývat „pošetilou legendou o poustevníku Ivanovi, která.... je jenom nepodařenějším napodobením legendy o sv. Jiljí se změnou místa a osob. Proto si ani nezaslouží přísnějšího rozboru.“ 4)
Na obhajobu Hájka je nutno uvést ještě jednu zajímavost: Všechny v legendě zmiňované postavy (sv. Lidmila, kníže Bořivoj, kněz Pavel Kaich, ale hlavně Ivanovi rodiče Gestimulus a Elzabeta) žily ve stejné době a jejich existenci dokládá i několik odlišných historických pramenů. Další důležitá informace uvedená Hájkem je na první pohled nevýznamná věta: „Toť muž jeden dosti veliké a velmi hrozné postavy s holí,… vyšel z té skály." V antropologickém výzkumu Ivanových ostatků, jehož výsledky jsou uvedeny v kapitole „Jaké máme doklady o Ivanově existenci“ se uvádí, že to byl člověk velmi „robustní“ postavy. (robustní = veliký, silný, hřmotný - podle antropolog. výzkumů prof. Vlčka měřil Ivan kolem 170 cm, což bylo na tehdejší výškový průměr 150-160 cm opravdu velmi mnoho). Hájek tímto detailem nechtěně přiřadil další střípek do mozaiky a napomohl nám uvěřit skutečnosti, že uctívané ostatky skutečně patřily poustevníku Ivanovi a že se nejedná o osobu smyšlenou, jak uvádí mnozí dějepisci.
Největší úlohu Hájkova legenda sehrála až o několik let později, když se prostřednictvím L. Suria a M. Salia rozšířila po celé Evropě.5)
Protože tato kniha slouží zároveň jako kompletní sbírka všech podstatných a nejstarších textů o sv. Ivanovi, nemůžeme si dovolit i toto Hájkovo dílo neotisknout. Hájkova legenda nám také pomůže vytvořit si ucelenější představu o svatoivanských legendistických pramenech.
Bořivoj Tetínský času jednoho chtě sobě kratochvíl učiniti, pojav některé služebníky své a psy, jel na lov přes řeku, jež Míza slove, do jednoho velikého údolé. A tu sám kníže z svého lučiště postřelil jednu velmi velikú laní, kteráž jsúc postřelena běžela a kníže za ní s svými psy na koni běžal. A když přiběhla pod jednu vysokú a velikú skálu, kteréž silný pramen vody teče, do vody vběhla a tu se psuom bránila. Toť Bořivoj přiběh a ssed z koně tu jistú laní svým mečem probodl, kteráž vyšedši z vody hned tu padla a umřela, a z jejího vymene velmi nad obyčej mléko teklo. Bořivoj tu stoje s svými služebníky tomu se počal velmi diviti. Toť muž jeden dosti veliké a velmi hrozné postavy s holí, v sukni dlúhé, bos, vlasy nad obyčej dlúhé maje obočí až přes oči převěšené,vyšel z té skály a řka jemu: „Proč jsi mi zabil mé zvířátko?“ Bořivoj se velmi ulekl i všickni služebníci jeho, neb takkové osoby člověka prvé nikdá neviděli, domnívajíce se býti nějakú šelmú, knížete svého, aby pryč utekl, pobízeli a poodstúpivše všickni se zase navrátili. Tu Bořivoj jako by se otřás, vzav zmužilost a blíže k němu přistúpiv, řekl jemu: „Zaklínám tě ve jméno Ježíše Krista, Syna božího, aby mi pověděl, zlé-li jsi čili dobré!“ Odpověděl muž: „Člověk sem a služebník nehodný Pána Ježíše, jenž tuto bydlím ve jméno Trojice svaté s pomocí Krista Ježíše a matky jeho Panny Marie a svatého Jana Křtitele.“ I řekl Bořivoj: „Prosím tebe, uveď mě do svého příbytku.“ Řekl muž: „Podiž a ohlédaj,“ a obrátiv se šel do skály a Bořivoj s svými služebníky za ním. A když jsú tam vešli, divili se takovému příbytku.
I řekl kníže k němu: „Prosím tebe, pověz mi, které jest tobě jméno?“ Odpověděl: „Na křtu dáno mi jméno Ivan.“ Řekl Bořivoj:Odkud si sem přišel a z kterého jsi národu a dávno-li zde bydlíš?“ Odpověděl Ivan: „Z země charvatské sem přišel, otec muoj slúl Gestimulus a mátě Elzabeta. Slyšal jsem, že by Neklan kníže zemi tuto spravoval toho času, když sem já sem vešel. Čtyřicet a dvě létě zde bydlím; již jest let čtrnáct, jakž mne žádný člověk neviděl, aniž jsem z této skály ven vycházel.“ I řekl Bořivoj: „Co si měl pak za pokrm?“ Odpověděl: „Milost boží dala mi toto zvířátko, z něhož jsem mléka za pokrm užíval.“ Řekl Bořivoj: „Vidím že jsi muž boží a svatý. Prosím tebe, vseď na muoj kuoň a pojeď do mého příbytku a vložíš ruku tvú na hlavu manželky a dáš jí požehnání.“ Odpověděl Ivan: „Neumímť já na koni jezditi, však bude-li vuole boží, tvuoj příbytek uzřím.“ Tu hned rozžehnali jsú se spolu žalostivě a Bořivoj zvířete vzíti nechtěl. I řekl Ivan: „Vezmi a rozděle na kusy obětuj chudým, ať za naše duše prosí Pána Boha.“
Bořivoj když se na Tetín navrátil, Lidmile, manželce své strašlivě i žalostivě vypravoval o tom, co jemu na tom lovu přihodilo. A ona to slyšeci plakala a žádostivě žádala viděti muže božího; a té noci oba sú se snažně k Pánu Bohu modlili. A ráno poslali sú kněze Pavla, kaplana svého, a s ním šest služebníkuov, aby vymluvil a přivedl do jejich příbytku muže a člověka svatého. Oni pak přijevše k němu, jej sú na osla vsadili a na Tetín poctivě nesli. Bořivoj a Lidmila daleko sú vyšli proti němu, jemu se klanějíce, na svuoj hrad jej uvedli a mnohé před ním položili pokrmy. Nic nechtěl okusiti a po malém času hned toho dne, vzavše od něho požehnání, jej sú na jeho žádost propustili a zase do jeho příbytku s týmiž služebníky poslali. Kterýž žádal kněze Pavla, aby se třetí den k němu navrátil a jemu tu v jeho příbytku svatú mši slúžil. I učinil tak kaplan na žádost jeho. Tu Ivan Pánu Bohu a knězi Pavlovi svých se hříchuov tajně vyznával, potom zjevně oznámil jemu, že jest syn krále charvatského, jemuž bylo jméno Gestimulus, a jsa při svém otci že jest bohomyslný a samotný život oblíbil a dav svým rodičům políbení, že jest po rozličných pustinách, dolech a horách chodil, hledaje sobě příbytku, a nikdýž že jest nemohl naleznúti, až jej anděl boží na to místo a do té přivedl skály a jemu, aby tu zuostal, rozkázal. Dále pravil: „Když sem pak již dvě létě v tomto příbytku veliké a nesnesitedlné protivenství od zlých duchuov trpěl a od nich jako přemožen jsa šel sem odtuď, abych sobě jiné nalezl obydlé, i potkal mě svatý Jan Křtitel a řekl mi: ,Ivane, kde jdeš?´ Řekl jsem jemu: ,Zlí duchové mi tu bydliti nedadí, puojdu a někde jinde bydliti budu.´ A on ke mně: ,Navrať se zase,´ a dal mi tento kříž, abych jím žehnaje zlé duchy odtuď odehnal. I učinil sem tak a navrátil sem se, maje víru v Pánu Bohu a v slovích křtitele jeho, svatého Jana. Toť oni na mne vyhlédajíce z této skály hroznými hlasy křičeli pravíce: ,Ivane, nechoď sem, neb my tuto svú lázni a příbytek máme.´ I nesl sem kříž před sebú a oni všickni utíkali, jediný toliko a najlítější odjíti nechtěl a do skály se vtlačiv na mne velmi škaredě hleďal a hrozně křičal a ústa svá otevřel, jako by mne pohltiti chtěl. A já přiblíživ se k němu tento kříž hodil sem do jeho hrdla, a on ještě větší a hroznější křik učiniv, uprostřed této celé skály díru udělav okamžení ven vyleťal a s jinými se pryč bral. A od Té chvíle sem neměl takového nepokoje. Protož tento kříž tobě poroučím; dajž jej knížeti svému.“ Když pak kněz mši svatú dokonal, Ivan se tělem božím a krví posilnil, Pánu Bohu se snažně modlil a třetí den na cestu života věčného odešel a tu jest na tom místě v té skále (jakž žádal) pohřben.
A Bořivoj tu hned klášter k poctivosti svatému Janu Křtiteli založiti rozkázal a platy nadal a dva kněze světská toliko tu na ten čas posadil. Potom pak uvedeni tam byli bratří řádu svatého Benedikta.

1) Jako první kroniku již v roce 1585 zhodnotil Daniel Adam z Veleslavína, který vyzdvihl její pevnou chronologii a zejména rozsah použitých pramenů, který je skutečně historicky doložen. V 18. století Hájkovu kroniku za použití velkého množství historických pramenů podrobil zdrcující kritice Gelasius Dobner. Z jeho kritiky vycházeli i další osvícenečtí historikové 19. století – především Dobrovský s Palackým. Nicméně je dokázáno, že pro Hájka samotného pracovali tři písaři, kteří např. dělali výpisy ze zemských desek apod. Hájovy „diplomatické“ styky s vrchností a církevní i šlechtickou elitou mu navíc umožnily studovat i ve významných státních, úředních, ale i soukromých archivech. Jako karlštejnský děkan měl jistě přístup i k historickým dokumentům, které byly uložené na hradě. Jako velmi významný zdroj informací považoval Hájek dokonce i samotnou Svatojánskou klášterní knihovnu. Z toho vyplývá, že v hodnocení pravdivosti Hájkových údajů je třeba postupovat velmi obezřetně, což mnohým historikům 19. a 20. století celkem uniklo.

2) Obdobné hagiografie, jakým svatoivanská legenda bezesporu je, nikdy nebyly dějepisnými díly, ale spíše literárními útvary snoubícími myšlenky víry, základní historická data a duchovní ponaučení pro věřící křesťany. Středověcí hagiografové těchto prvků používali zcela běžně a bez obalů. Je třeba dodat, že jejich autoři měli v naprosté většině případů pro své legendy reálný podklad. Hájek se pouze v duchu moderních trendů své doby pokouší o přesnější historické zařazení tohoto příběhu ve své kronice. Byl jedním z prvních. Do děje samotného se však neodvážil historickými daty zasahovat.

3) Palacký pouze připouští hypotézu, že osoba Ivana mohla být identická s líčením legendy o pohanském knížeti Vislánů, jemuž Metoděj předpověděl, že bude vyhoštěn a pokřtěn v cizí zemi. Palacký tak soudí podle slov této legendy „který potom v Čechách a to již za Bořivoje I., ostatek věku svého ztrávil.“

4) I přes tento, z dnešního pohledu zjevně neobjektivní, a ve všech případech (!) až arogantní postoj Dobrovského ke středověké hagiografii, která se přirozeně vymyká přísně historické posloupnosti a jádro děje spatřuje zcela jinde, se jeho ubohý výklad Ivanské otázky stal základem pro četné historiky 19. a 20. Století

5)  Nejprve Hájkovu legendu do latiny přeložil Mikoláš Salius (1543-1596). Saliův překlad byl později přebrán do různých sbírek „Životů svatých“. Do celoevropského podvědomí se legenda dostala právě prostřednictvím Laurencia Suria, který jí roku 1618 podle Saliova překladu přebral do svého velkolepého díla „De probatis sanctorum vitis“, což bylo do té doby nejpodrobnější a nejrozsáhlejší vydání životů svatých.

 

Z úcty ke sv. Ivanovi zde prezentujeme výběr textu z knihy Jiřího Ševčíka "Album svatoivanské" -  kapitolu o třech hlavních svatoivanských legendách.