Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Výstražné info

Aktuální počasí

Počasí dnes:

17. 11. 2019

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky. Denní teploty 11 až 15°C. Noční teploty 9 až 5°C.

Svátek

Svátek má Mahulena

Návštěvnost

Celkem návštěv:

Počítadlo přístupů

WebArchiv

WebArchiv

 

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

OPravená kaple Povýšení sv. kříže

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah


1. legenda „Církevně-slovanská“

Tato legenda je oproti následujícím dvěma legendám svým obsahem velice strohá, avšak z historického hlediska je pro nás velice podstatná. Dochovala se nám bohužel jen ve čtyřech rukopisech ze 17. století.*Další podobu nabývá staroslovanská legenda v rukopise „Historie krátká o Bohemě, což jest země česká“ z konce 17. století.**
Na tomto místě je vhodné se zmínit o neblahém osudu původní svatojánské klášterní knihovny, která byla za svojí existenci několikrát zcela zničena a s pečlivostí pokaždé znova založena. Poprvé jí v 15. století z větší části zlikvidoval veliký požár. Podruhé byla opět téměř celá zlikvidována roku 1619, v době stavovského povstání. Tehdy, na počátku třicetileté války byly z rozhodnutí direktora bez uvedení důvodů svatojánskému klášteru odebrány veškeré hospodářské dvory a vsi, které do té doby klášter vlastnil. Z obavy před dalšími sankcemi nechal tehdejší opat Pavel Bytomský ukrýt všechny klášterní cennosti, především nejstarší a nejvzácnější písemnosti. Byly uloženy na tvrz katolických pánů Žďárských ze Žďáru u Kladna. Tato tvrz však byla za krátký čas dobyta a vypleněna. Celý „Svatojánský poklad“ v podobě cenných knih a dokumentů tak byl nenávratně ztracený. Nemusíme si tedy nikterak domýšlet, že mezi největší cennosti jistě patříval i prastarý originál svatoivanské staroslověnské legendy a spousty dalších klášterních záznamů o životě a skutcích sv. Ivana. Aby bylo dílo zkázy dokonáno, tak dotřetice svatojánskou klášterní knihovnu vyplenila švédská vojska v roce 1634, kdy „vojáci švédští naložili knihy na povozy a v Praze po groši za kus prodávali.“ Svému neblahému osudu nakonec neunikla ani při zrušení kláštera v roce 1785, kdy byla zcela rozebrána. Je pozoruhodné, že i přes uvedené skutečnosti v knihovně i tehdy zůstalo několik málo vzácných rukopisů. Kronikář o tomto posledním rozebrání uvádí: „Byly zde uchovávané mnohé vzácné rukopisy a knihy povětšinou ručně psané, některé až z roku 1300. Některé z nich byly předem vybrány a odvezeny do Břevnovského kláštera, ale ostatní byly na váhu rozprodávány mezi kupce, měšťany a židy, kteří se zde při dražbě klášterního majetku za tímto účelem sešli. Ještě po létech balili mnozí kupci cukroví či jiné zboží do kornoutů, vyrobených z listů těchto památných knih.“ Dnes můžeme dochované původní rukopisy pocházející ze Svatojánského kláštera spočítat na prstech jedné ruky. Nemůžeme se tedy divit, že i původní Staroslověnská legenda naposledy spatřila světlo světa právě v těchto pro klášter osudných a pohnutých dobách.
Navraťme se však k úvodnímu tématu, který předchází staroslověnský text svatoivanské legendy. Jen několik málo uvedených památných opisů tzv. staroslověnské svatoivanské legendy, nalezených v několika muzeích a archivech v Evropě, nám vydalo podrobné svědectví o stáří a původu této legendy. Tato verze se stala jedním z pramenů pro sepsání zbylých dvou legend, které jsou obsaženy a podrobně analyzovány dále v textu. Následuje opis legendy, který vznikl na Malé Rusi někdy v 16.-17. století - tzv.„rukopis Rumjancevského muzea“. V tomto moskevském muzeu ji objevil a následně vydal Alexandr Christoforovič Vostokov. Nesporně se jedná o opis jedné z nejstarších památek českého písemnictví, jak si následně dokážeme v kapitole „Rozbor legend“.
 *Za historicky nejzávažnější rukopis můžeme uznat tzv. Rukopis uvarovský a rukopis Rumjancevského muzea v Moskvě.
 **Tato verze legendy je považována za samostatný překlad „Kroniky sarmatské“ Alexandra Gvagniniho, vydané r. 1611 v Krakově. Tématicky se nápadně odchyluje od předešlých staroruských opisů a také se více podobá verzi v Bielskeho „Kronice světa“, o které bude později také řeč. Z uvedeného vyplývá, že i těchto několik málo uvedených legend psaných staroslovanštinou se navzájem nepatrně odlišuje. Také datem 909 a použitím obdobných formulací nápadně připomíná příbuznost z Hájkem, kterým mohla být ovlivněna.
 
Originální staroslověnský text legendy:
O pustynnikě Ivaně korolovičě korvackomъ
Borivoj knjazь mavorskij,*** christianinъ grečeskago zákona, uluči sja jemu jechati vъ lovy, i uvidělъ lanь, i ubu jeja izъ luka. Onaže zastřrělena běža, i priběžala podъ gory kъ velikomu častomu lěsu, a isъ těchъ gorъ voda tečetь čista, i lanь tuto legla. I pošlo izъ neja moloka stolko mnogo, čto ljudi Borivojevy vse to moloko pili dovolno. I malu vremeni minuvšu, vyšel isъ těch gorъ čelověkъ strašenъ, kosmatъ, i učalъ govoriti Borivomu, nazyvajuči jego imenemъ: Pročto jesi lanь moju ubilъ? Knjazь že i vsi jego dobrě otъ nego ustrašiša sja. I voprosi jego knjazь: Kto jesi ty? I čto tvoje zděsь dělo? Onъ že reče: Azъ jesmь Ivanъ korvackoj, živu vъ pustyni sej boga radi 42 (·MK·) lěta; niktože nevidě meně i do sego dni, tokmo tobja. A sej mi zvěrь danъ otъ boga na prepitanije. I Borivoj zvalъ jego sъ soboju, da vkusitь pišču. Onъ že otvěšča: Prišli popa. I Borivoj že prišla kъ nemu popa i koni. Onъ ženevsedъ na konь, idjaše pěšьdo cerkvi, i pričastivъ sja svjatychъtajinъ, inogo ničego nejade ni pitъ. I Paki vozvrati sja vъ pustynju, iděže živjaše. I prijemъ charatiju i černila, i napisa im, povědaja sobja syna korolja korvackogo. I prestavi sja, i pogrebenъ Borivojemъ čestno. Po pogrebenii že jego mnogo darova bogъ iscělenija ljudemъ.
 ***oproti ostatním dochovaným staroslověnským opisům původní legendy zde prof. Vašica nalezl i jednu textovou chybu opisovače. Místo „mavorskij“ má podle ostatních čtyř verzí být slovo „moravskij“.Uvarovský rukopis obsahuje též několik málo dalších drobných odchyle, které však totožný smysl textu nijak nemění.
 

český překlad staroslověnské legendy

O poustevníku Ivanu, kraleviči korvatském,
Bořivoj kníže moravský, křesťan vyznání řeckého, udalo se mu jíti na lov, i uviděl laň, i zabil ji z luka. Ona pak postřelená běžela i přiběhla pod hory k velikému hustému lesu, a z těch hor voda teče čistá, a laň tuto lehla. I vyšlo z ní mléka tolik, že lidé Bořivojovi všichni mléka toho dosyta pili. Po malém čase vyšel z hor těch muž hrozný, kosmatý, i jal se mluviti k Bořivoji, nazývaje jej jménem: Proč jsi laň mou zabil ? Kníže pak i všichni jeho lidé dobře se ho ulekli. Tázal se ho kníže: Kdo jsi ? a co zde děláš ? On pak řekl: Já jsem Ivan korvatský, žiji v poustevně této, sloužeje Bohu po 42 let; nikdo nespatřil mě do tohoto dne, kromě tebe. A toto zvíře mi dáno od Boha k uživení. A Bořivoj zval ho sebou, aby okusil pokrmu. On pak odvětil: Pošli mi kněze. Bořivoj pak poslal k němu kněze i koně. On nevsed na kůň, pěšky šel do chrámu, i přijav svátosti, jiného ničeho nejedl ani pil. I pak vrátil se na poušť, kdež byl živ. I vzav papír i černidlo, psal jím, vyznávaje sebe syna krále korvatského. I umřel i pochován Bořivojem čestně. Po pohřbu pak jeho mnoho daroval Bůh uzdravení lidem.

Z úcty ke sv. Ivanovi zde prezentujeme výběr textu z knihy Jiřího Ševčíka "Album svatoivanské" -  kapitolu o třech hlavních svatoivanských legendách.